Vliv vybraných rozměrů struktur pánevního dna na průběh porodu – přehled literatury

Souhrn

Svalové a vazivové struktury pánevního dna hrají důležitou roli v průběhu celého života ženy a mohou ovlivňovat i průběh porodu. Poranění měkkých částí pánevního dna významně ovlivňuje kvalitu dalšího života ženy. V poslední době se objevují práce, jež hodnotí struktury pánevního dna již před porodem. Jejich snahou je zjistit, zda se na procesu porodu a jeho výsledném vedení nepodílí i určité jeho funkční nebo anatomické změny. Jednou z metod, která se snaží objektivizovat připravenost svaloviny pánevního dna k porodu, je transperineální ultrazvuk. Tato práce shrnuje současné vědecké poznatky o využití transperineálního ultrazvuku při hodnocení vybraných rozměrů pánevního dna a jejich vlivu na průběh porodu. Řada studií prokázala, že signifikantně menší rozměry genitálního hiátu jsou asociovány s častější nutností operačního ukončení porodu nebo prodloužením druhé doby porodní. Hodnocení svalového pánevního dna pomocí transperineálního ultrazvuku by v budoucnu mohlo napomoci k identifikaci rodiček s vyšším rizikem komplikací v průběhu vaginálního porodu. Identifikace rodiček se zvýšeným rizikem umožní hledání cílených postupů, jak toto riziko eliminovat, případně doporučit optimální způsob porodu s ohledem na zhodnocení dalších rizikových faktorů a klinických okolností. V současné době nelze brát hodnocení svalového pánevního dna pomocí transperineálního ultrazvuku jako jediný validní marker ke stanovení optimální strategie vedení porodu. Porod je komplexní děj a rozměry svalového pánevního dna jsou pouze jednou z proměnných, kterou je možné hodnotit. Význam metody je třeba ověřit pomocí dalších klinických studií.

Klíčová slova:

těhotenství – porod – pánevní dno – ultrazvukové vyšetření – císařský řez – vakuumextrakce

Úvod

Pánevní dno hraje důležitou roli v průběhu celého porodu a jeho případné poranění významně ovlivňuje kvalitu dalšího života ženy. Pozornost se v současné době zaměřuje především na dlouhodobé důsledky poranění svalových a vazivových struktur pánevního dna, jako jsou prolaps pánevních orgánů nebo různé formy inkontinence moči nebo stolice.

Dle dostupných studií pouze 33–40 % žen porodí atraumaticky, tj. spontánně vaginálně bez permanentního poškození struktur pánevního dna např. avulzí levátoru, poraněním análního sfinkteru nebo nadměrnou distenzí svalových a vazivových struktur pánevního dna [1]. Proto se v posledních letech stále častěji objevují práce, které hledají metody vhodné k hodnocení pánevního dna již před porodem. Cílem studií je zjistit, zda se na procesu porodu a jeho výsledném vedení podílí i funkční nebo anatomické vlastnosti pánevního dna.

Jednou z metod, která se snaží objektivizovat připravenost pánevního dna k porodu, je transperineální ultrazvuk (TPUS –⁠ transperineal ultrasound), zejména pak s využitím 4D scanu. TPUS se jeví jako spolehlivá a také dostupná metoda vhodná k hodnocení pánevního dna. Na rozdíl od vaginálního vyšetření nabízí TPUS pánevního dna objektivní a reprodukovatelné údaje [2]. Výhodou TPUS je také možnost využití dynamického hodnocení v reálném čase. Lze pomocí něj podrobně hodnotit jak anatomické, tak i funkční vlastnosti genitálního hiátu a jejich možnou souvislost s následným průběhem vaginálního porodu se zaměřením např. na pravděpodobnost ukončení porodu akutním císařským řezem nebo vaginální extrakční operací [3].

Cílem této práce je analyzovat současné poznatky o vztahu mezi rozměry pánevního dna měřenými prepartálně pomocí TPUS a následným průběhem vaginálního porodu. Toto sdělení se zaměřuje pouze na funkční a anatomické změny měkkých tkání pánevního dna. Studie věnující se pacientkám s nepříznivými rozměry kostěných struktur pánve nebyly do této rešerše zařazeny. Součástí práce je rovněž kritické zhodnocení metody TPUS z hlediska jejího potenciálu pro predikci komplikací porodu a jejího využití v individualizovaném plánování vedení porodu.

 

Metodika

Byla provedena systematická rešerše odborné literatury zaměřená na využití TPUS v průběhu těhotenství a jeho potenciální vliv na následný průběh vaginálního vedení porodu. Vyhledávání bylo provedeno pomocí nástroje PubMed (MEDLINE) a Google Scholar v květnu 2025. Vyhledávání bylo omezeno na články v anglickém a českém, případně slovenském jazyce, bez časových omezení. Klíčová slova zahrnovala transperineal ultrasound, genital hiatus, mode of delivery, pregnancy, pelvic floor, labor, delivery. Po zadání zvolených kritérií bylo nalezeno celkem 141 článků. Abstrakt byl analyzován u 65 z nich. Zařazeny byly články popisující použití transperineálního ultrazvuku k hodnocení stavu svalových a vazivových struktur pánevního dna, články týkající se vlivu na klinické rozhodování o způsobu vedení porodu a články, které se věnovaly výsledku porodu. Vyloučeny byly studie zaměřené na použití TPUS mimo kontext porodu, kazuistiky a články bez dostupného plného textu. Na základě analýzy fulltextů bylo pro potřeby tohoto sdělení vybráno 22 článků týkajících se zvoleného tématu.

 

Technika vyšetření

Při vyšetřování pomocí transperineálního ultrazvuku je pacientka uložena v gynekologické poloze, ideálně po vyprázdnění močového měchýře a rekta. Při vyšetření pomocí TPUS je použita konvexní ultrazvuková sonda o frekvenci 3,5–6 MHz, která poskytuje dostatečnou hloubku zobrazení měkkých tkání přes perineum. Ultrazvuková sonda je přiložena mezi labia ve střední sagitální rovině [4]. Během vyšetření je nutné správně určit nejmenší rozměr urogenitálního hiátu, tzv. minimal hiatal dimension, která je určena spojnicí hyperechogenního zadního okraje symfýzy s předním hyperechogenním okrajem musculus puborectalis v místně anorektálního úhlu (obr. 1) [5]. Při použití 3D TPUS lze následně získat zobrazení v axiální (transverzální) rovině, ve kterém se zobrazí celý genitální hiatus, symfýza, uretra, paravaginální tkáně, pochva, anální svěrač, anální kanál a průběh musculus puborectalis. Ve správně vybrané axiální rovině určujeme poté několik základních rozměrů. Mezi nejčastěji používané a hodnocené rozměry pánevního dna při použití TPUS patří předozadní rozměr genitálního hiátu –⁠ hiatal anteroposterior diameter (APD), příčný rozměr –⁠ hiatal transverse diameter (HTD) a plocha genitálního hiátu –⁠ hiatal area (HA) (obr. 2). Tyto rozměry je pro podrobný popis pánevního dna vhodné zobrazit při relaxaci, při volné kontrakci svalů pánevního dna a během Valsalvova manévru [6].

 

Vliv rozměrů pánevního dna na následný průběh vaginálního porodu

Hodnocení rozměrů genitálního hiátu v průběhu těhotenství a jeho vlivu na výsledek porodu se věnuje několik studií. Ve většině studií bylo prováděno opakované měření rozměrů genitálního hiátu v průběhu gravidity. Rozměry pánevního dna, především plochy genitálního hiátu, se v průběhu těhotenství fyziologicky zvětšují, jak naznačuje recentní studie Lavoschek et al. z roku 2022 zkoumající změny různých parametrů pánevního dna v průběhu gravidity. Významným limitem studie je však velmi malý počet zařazených pacientek čítající pouze deset žen. Vzhledem k velmi malé kohortě byly výsledky studie statisticky nesignifikantní, nicméně byl pozorován jednoznačný trend zvětšování rozměrů HA během gravidity až do porodu [7]. Vyšetření genitálního hiátu pomocí TPUS probíhala nejen v relaxovaném stavu, ale byly porovnávány rozdíly i při provádění Valsalvova manévru nebo volní kontrakci levátoru.

Při analýze publikovaných dat lze téměř vždy pozorovat nižší hodnoty rozměrů genitálního hiátu u pacientek rodících císařským řezem z indikace nepostupujícího porodu při porovnání s průměrnými hodnotami žen rodících vaginálně. Tvrzení je podpořeno studií van Veelen et al., jejímž cílem bylo zjistit, zda rozměry genitálního hiátu měřené v průběhu gravidity korelují s následným způsobem vedení porodu. Studie se zúčastnilo celkem 280 nullipar a měření probíhalo vždy ve 12. a 36. týdnu gravidity. Podle závěru této studie měly ženy, u nichž byl porod ukončen císařským řezem z důvodu nepostupujícího porodu, ve 12. týdnu gravidity signifikantně nižší rozměry HTD při kontrakci než ženy, které porodily spontánně vaginálně (3,25 vs. 3,70 cm; p < 0,001; ES = 1,15). Signifikantně nižší HTD měly ženy rodící sekcí i ve srovnání s ženami, jejichž porod byl ukončen instrumentálně kvůli zástavě progrese porodu (3,25 vs. 3,65 cm; p = 0,030; ES = 1,11). Také HA při kontrakci byl ve 12. týdnu gravidity signifikantně nižší u žen, které rodily sekcí, ve srovnání se ženami po vaginálním porodu (p < 0,05; ES = 0,94). Ve 36. týdnu gravidity se jako statisticky významný ukázal pouze rozměr APD při kontrakci, který byl nižší u žen s instrumentálním ukončením porodu oproti ženám, které porodily spontánně vaginálně (4,07 vs. 4,51 cm; p = 0,033; ES = 0,78) [3].

Španělská studie Guntiñas et al. potvrdila souvislost mezi menšími rozměry HA a zvýšeným rizikem ukončení porodu císařským řezem z důvodu nepostupujícího porodu. Ženy, které porodily císařským řezem, měly při porovnání se ženami, které porodily vaginálně, již v I. trimestru v průměru menší rozměry HA měřené jak v klidovém stavu (13,8 ± 2,0 cm² vs. 16,2 ± 2,7 cm²), tak také během Valsalvova manévru (15,3 ± 1,8 cm² vs. 19,5 ± 3,3 cm²). Přestože se skupiny nelišily v dynamických parametrech (kontraktilitě a distenzibilitě) hiátu, analýza potvrdila, že větší rozměr HA je spojen s významně nižším rizikem nepostupujícího porodu ukončeného císařským řezem (OR 0,57; 95% CI 0,34–0,95 pro klidový stav; OR 0,55; 95% CI 0,35–0,88 pro Valsalvův manévr). Podobný trend byl pozorován i ve III. trimestru, kdy se při měření HA během Valsalvova manévru mezi 34. a 36. týdnem gravidity prokázalo nižší riziko operačního ukončení porodu při větším rozměru HA (OR 0,78; 95% CI 0,60–1,00) [8]. Uvedené studie neprokázaly statisticky významný vliv věku či BMI rodiček na výsledky těchto měření [3,8].

Vlivem rozměrů pánevního dna na průběh vaginálního porodu se zabývala také studie Siafarikas et al. sledující rozměry pánevního dna pomocí TPUS ve 37. týdnu gravidity. Výsledky byly poté porovnávány s následným způsobem vedení porodu. Dle výsledků studie měly ženy, které rodily vaginálně, v porovnání se ženami, jejichž porod byl ukončen instrumentálně, signifikantně větší hodnoty HTD v relaxovaném stavu, při kontrakci musculus levator ani (LAM) i při Valsalvově manévru (průměrný rozdíl (MD) 0,29 cm; 95% CI; MD 0,33 cm; 95% CI; MD 0,24 cm; 95% CI; p < 0,05). Stejný trend byl u této skupiny pacientek pozorován i při měření HA (MD 1,22 cm při relaxaci LAM; MD 0,84 cm při kontrakci; 95% CI; p < 0,01). Nicméně mezi těmito dvěma skupinami nebyl prokázán signifikantní rozdíl v rozměru APD [9].

Problematikou určení hraničních rozměrů pánevního dna, při kterých by docházelo k významnému nárůstu rizik spojených s vaginálním vedením porodu, se zabývala studie Bjerkholt et al., v níž se autoři pokusili o stanovení cut off hodnot pro délky APD a HA, při jejichž nedosažení se zvyšuje pravděpodobnost nutnosti operačního ukončení porodu vakuumextrakcí nebo císařským řezem. V této studii byly jako rizikové identifikovány hodnoty délky 2D APD < 5,6 cm (senzitivita 0,94; specificita 0,63) a plocha genitálního hiátu < 17,6 cm² (senzitivita 0,94; specificita 0,65) měřené v klidovém stavu. Hodnoty pod touto hranicí byly asociovány s častějším výskytem operačního ukončení porodu v hodnoceném souboru [10].

Jednoduššímu a dostupnějšímu způsobu, pomocí kterého by mohlo být implementováno provádění TPUS do předporodní péče, se věnovala studie Youseff et al. z roku 2024 zkoumající využití 2D transperineálního ultrazvuku při měření HTD u těhotných žen v termínu porodu. Snahou byla eliminace 3D ultrazvukového zobrazení, jehož dostupnost může být v některých zdravotnických zařízeních omezená. Nejprve byla popsána přesná technika měření HTD pomocí 2D ultrazvuku. Poté došlo ke zhodnocení reprodukovatelnosti a proveditelnosti tohoto vyšetření ve srovnání s 3D transperineálním ultrazvukem. Ve studii se podařilo identifikovat boční okraje LAM vhodné pro 2D měření HTD v koronární rovině –⁠ hypoechogenní vklesliny na vnitřním okraji hyperechogenního okraje LAM v místech maximální vzdálenosti mezi těmito strukturami (obr. 3). Výsledky této studie ukazují na téměř perfektní shodu mezi hodnotami naměřenými pomocí 3D i 2D metody (interclass correlation coefficient (ICC) 0,95; 95% CI 0,92–0,96), s nízkou interindividuální (ICC 0,87; 95% CI 0,78–0,92) a intraindividuální variabilitou (ICC 0,85; 95% CI 0,78–0,90). Rozdíly při měření HTD mezi jednotlivými měřeními a vyšetřujícími se pohybovaly do 1 mm a nebyly klinicky významné (38,2 vs. 37,2 mm; p = 0,01), což jsou základní podmínky pro to, aby byla možná jeho implementace do klinické praxe [11].

Souvislost s rozměry genitálního hiátu můžeme pozorovat nejen ve vztahu k průběhu vaginálního porodu, ale také k délce druhé doby porodní. Při vaginálním vedení porodu jsou právě větší rozměry genitálního hiátu (APD i HA) asociovány se signifikantně kratší aktivní druhou dobou porodní [9]. Vzhledem k vysoké interindividuální variabilitě rozměrů pánevního dna a s ohledem na další faktory, jako je např. velikost plodu a způsob naléhání, nelze pouze pomocí TPUS v klinické praxi jasně definovat pacientky se zvýšeným rizikem prodloužené druhé doby porodní. Nicméně se předpokládá, že by tato zjištění mohla být v budoucnu použita jako součást komplexnějšího modelu odhadu rizika.

 

Koaktivace levátoru

Významné prodloužení druhé doby porodní lze dle výsledku některých studií pozorovat i u pacientek, u nichž docházelo k tzv. koaktivaci levátoru. Tento stav představuje jemně vyvážený proces mezi aktivací a relaxací svaloviny pánevního dna. Při jeho nadměrném vyjádření dochází ke zmenšení rozměrů genitálního hiátu, především APD, při provádění Valsalvova manévru (obr. 4). Tuto nadměrnou reakci můžeme pozorovat zejména u nullipar. Jako jedna z prvních popsala koaktivaci u těhotných žen A. K. Örnö et al. v roce 2007 [12]. Spojitost této abnormální svalové aktivity s průběhem samotného porodu pak detailně prokázala studie Youssef et al. [13]. Její autoři zjistili, že koaktivace musculus levator ani v termínu porodu je u prvorodiček signifikantně asociována s prodloužením aktivní druhé doby porodní, což přímo koreluje s menšími rozměry APD. Výsledky však zároveň ukázaly, že přítomnost koaktivace nezvyšuje riziko nutnosti ukončení porodu císařským řezem.

Jednou z dalších prací věnujících se koaktivaci byla studie autorů Brunelli et al. z roku 2020. Do studie bylo zařazeno 486 nullipar v termínu porodu. U každé ženy byla pomocí TPUS změřena délka APD v klidu a při Valsalvově manévru. Tyto parametry byly poté porovnávány s výsledkem porodu a délkou aktivní druhé doby porodní. Nebyla prokázána žádná významná korelace mezi délkou APD a výsledným vedením porodu (vaginální porod nebo ukončení císařským řezem). Bylo však prokázáno, že délka aktivní části druhé doby porodní je nepřímo úměrná délce APD při Valsalvově manévru. Neboli k čím většímu zvětšení předozadního rozměru genitálního hiátu dochází při tlačení, tím kratší je trvání aktivní fáze druhé doby porodní [14].

Palpační vyšetření se v případě detekce koaktivace LAM u těhotných pacientek jeví jako nespolehlivé a ne -⁠ přesné. Bylo prokázáno, že použití TPUS při detekci koaktivace LAM dosahuje ve srovnání s palpačním vyšetřením výrazně vyšší přesnosti [15].

 

Hodnocení úhlu progrese

Úhel progrese (AoP –⁠ angle of progression) představuje další užitečný parametr při hodnocení vlivu pánevního dna na průběh vaginálního porodu. Tento rozměr lze využít nejen pro popis vstupu hlavičky do malé pánve v průběhu vaginálního porodu, ale i během těhotenství k určení pozice hlavičky plodu ve vztahu k pánevnímu dnu. Jedná se o úhel mezi dlouhou osou symfýzy, spojnicí dolního okraje symfýzy a nejníže vstupující části hlavičky plodu (obr. 5). Čím větší je AoP, tím více je hlavička plodu vstouplá do malé pánve a tím větší je pravděpodobnost úspěšného dokončení vaginálního porodu [16].

Youseff et al. zjistili, že u žen, jejichž porod byl ukončen císařským řezem z důvodu nepostupujícího porodu, byly v termínu porodu naměřeny statisticky významně nižší hodnoty AoP ve srovnání se ženami, které následně porodily vaginálně [5]. Studie Kalache et al. uvádí, že při prodloužené druhé době porodní a současně AoP < 100° klesla úspěšnost vaginálního dokončení porodu nebo úspěšně provedené vakuumextrakce pod 25 %. V důsledku toho bylo častěji nutné ukončit porod císařským řezem. V případě dosažení hodnot AoP > 120° byla naopak zaznamenána pravděpodobnost úspěšného vaginálního dokončení porodu téměř 90 % [16].

 

Využití biofeedbacku v regulaci napětí svalů pánevního dna

Biofeedback představuje terapeutický přístup, který umožňuje pacientovi sledovat vlastní tělesné funkce prostřednictvím přístrojového záznamu v reálném čase. Získaná data jsou prezentována srozumitelnou formou, nejčastěji vizuálně, což pacientovi poskytuje zpětnou vazbu a umožňuje mu postupně se naučit cíleně ovlivňovat některé automatizované procesy, např. svalové napětí.

Při aplikaci biofeedbacku zaměřeného na regulaci napětí svalů pánevního dna je žena nejprve edukována o anatomii a funkci pánevního svalstva. Následně je vedena k vědomému ovlivnění napětí svaloviny pánevního dna, zpravidla v průběhu Valsalvova manévru. Tato metoda se ukazuje jako účinná při zlepšování kontroly pánevního svalstva u rodiček [12]. Významnou podporou v rámci biofeedbacku může být ultrazvukové zobrazení v reálném čase, které slouží jako vizuální zpětná vazba a napomáhá korekci napětí pánevního svalstva [17].

V případech, kdy je pomocí TPUS diagnostikována nadměrná koaktivace levátoru, lze ženám nabídnout biofeedback jako součást terapeutického postupu. Studie Youseff et al. z roku 2020, která mimo jiné hodnotila účinnost vizuálního biofeedbacku u celkem 282 žen v termínu porodu, prokázala, že tato metoda může příznivě ovlivnit funkční parametry pánevního dna. Po aplikaci vizuálního biofeedbacku bylo v období termínu porodu zaznamenáno pozitivní ovlivnění rozměrů AoP i APD během Valsalvova manévru. Koaktivace levátoru byla před biofeedbackem diagnostikována u 91 žen (32,3 %). Po intervenci přetrvávala pouze u 81 žen, tedy u 28,4 % z celkového počtu sledovaných. Biofeedback by tak mohl být potenciálně využit jako součást prepartální přípravy rodiček [5]. Podobné závěry přinesla i studie Preuss et al., která se věnovala měření AoP při použití biofeedbacku během druhé doby porodní. Studie prokázala zvýšenou efektivitu aktivního tlačení, avšak vliv na zkrácení trvání druhé doby porodní nebyl jednoznačně potvrzen [18].

 

Vliv mateřských komorbidit na funkci a rozměry pánevního dna

Dostupné studie ukazují, že funkce svaloviny pánevního dna může být ovlivněna řadou patologických stavů, které působí nejen během gravidity, ale i v dalších fázích reprodukčního života ženy. Ve studii Sartorão et al. bylo zjištěno, že u žen s gestačním diabetem je dosahováno během gravidity nižších hodnot APD, HA i tloušťky LAM ve srovnání s populací těhotných žen bez této diagnózy. Uvedené rozdíly mohou přispívat k častějšímu výskytu komplikací při vaginálním vedení porodu a vzniku pozdních dysfunkcí pánevního dna [19].

Nižší hodnoty rozměrů pánevního dna (APD, HA) v průběhu gravidity u žen s gestačním diabetem potvrdily i výsledky prospektivní kohortové studie Pinheiro et al., která současně prokázala i nižší mobilitu svalů pánevního dna v této skupině žen. Dle závěrů studie se dysfunkce pánevního dna u pacientek s diabetem projevuje až v pozdějších stadiích těhotenství (38.–40. týden gestace). Při měření mezi 24. a 30. týdnem těhotenství nevykazovaly velikosti rozměrů pánevního dna statisticky významných rozdílů ve srovnání s kontrolní skupinou žen bez této diagnózy [20].

Bylo publikováno také několik studií, které zkoumaly vliv hluboké pánevní endometriózy (DIE –⁠ deep infiltrating endometriosis) na vlastnosti a funkci svalového pánevního dna [21,22]. Nicméně dopad těchto změn na průběh vaginálního porodu nebyl zatím samostatně studován. Změny ve vybraných rozměrech a vlastnostech pánevního dna je možné u pacientek s DIE prokázat již před těhotenstvím. V současné době se lze pouze domnívat, že by tyto změny mohly negativně ovlivňovat i vlastní průběh vaginálního porodu. U pacientek s DIE byly častěji naměřeny menší rozměry genitálního hiátu jak v relaxovaném stavu, tak při Valsalvově manévru. Dále byla popsána snížená distenzibilita a kontraktilita LAM, kterou autoři studie přičítají hypertonu pánevního dna v důsledku postižení DIE [20]. DIE představuje významný rizikový faktor pro poruchu funkce pánevního dna, která se u těchto žen vyskytuje častěji než u pacientek s pouze izolovanou formou ovariální endometriózy [22]. Dosud žádná studie však nezkoumala vliv DIE na změny pánevního dna v peripartálním období.

 

Diskuze

Na základě výše prezentovaných dat lze předpokládat, že by měření rozměrů pánevního dna, zejména genitálního hiátu, mohlo představovat užitečný nástroj v predikci některých komplikací vaginálně vedeného porodu [8]. Správná identifikace rizikových pacientek by navíc mohla umožnit cílenou aplikaci terapeutických metod, jako je biofeedback, s cílem zlepšit funkční vlastnosti pánevního dna, a tím zvýšit šanci na úspěšné vaginální dokončení porodu.

Jedním z klíčových kroků pro klinickou aplikaci těchto poznatků je stanovení cut off hodnot rozměrů pánevního dna před plánovaným porodem. Dosažení konsenzu ohledně fyziologických rozměrů by mohlo významně přispět k individualizaci porodnické a předporodní péče [10]. Také spolupráce s fyzioterapeuty by mohla přinést nové možnosti ovlivnění svalového tonu, koaktivace LAM, relaxace a dalších funkčních charakteristik pánevního dna.

Některé z prezentovaných studií také naznačují, že změny v rozměrech pánevního dna mohou vznikat v důsledku určitých komorbidit, jako je DIE či diabetes mellitus [19–22]. Data zkoumající dopad uvedených onemocnění na pánevní dno u gravidních žen však dosud chybí.

Největší limitací současně dostupných studií zůstává malý počet zahrnutých pacientek a převážně observační charakter výzkumu, což omezuje zobecnění výsledků.

Pozoruhodné výsledky přinesla dosud jediná česká studie zabývající se koaktivací LAM v souvislosti s vedením porodu. Na rozdíl od předchozích studií nebyla v této práci potvrzena souvislost mezi výskytem koaktivace LAM a ukončením porodu akutním císařským řezem či vaginální extrakční operací. Významným zjištěním však byla pozitivní korelace mezi mírou koaktivace LAM v I. trimestru a zvětšením genitálního hiátu při Valsalvově manévru 6 týdnů po porodu. Tento nález naznačuje, že koaktivace může představovat prediktivní faktor pro závažnější poranění LAM v důsledku vaginálního porodu. Limitem studie je však její retrospektivní charakter [23].

Z uvedeného vyplývá, že je nezbytné realizovat rozsáhlejší multicentrické studie, které by ověřily prediktivní hodnotu prepartálního měření rozměrů vybraných struktur pánevního dna a případně umožnily jejich začlenění do klinické praxe. Zvláštní pozornost zasluhuje i sledování dlouhodobého vlivu změn struktury pánevního dna během těhotenství na kvalitu života žen, vč. výskytu močové inkontinence, prolapsu pánevních orgánů, bolesti či sexuálních dysfunkcí.

 

Závěr

Transperineální ultrazvuk představuje cenově dostupnou, neinvazivní a vysoce reprodukovatelnou zobrazovací metodu pro kvantitativní hodnocení pánevního dna. Vybrané parametry jsou již v klinické praxi využívány, další mají potenciál být v budoucnu začleněny do prediktivních modelů nebo i rutinní praxe. Nadále však platí, že porod je komplexní děj a anatomické i funkční rozměry struktur pánevního dna jsou pouze jednou z mnoha proměnných, které mohou mít vliv na průběh vaginálního porodu. Dosud nebyl vytvořen žádný algoritmus, který by umožňoval spolehlivou klinickou aplikaci měření rozměrů pánevního dna v rozhodovacím procesu o způsobu vedení porodu.